Rok v MenARTu pro mě začal prvním setkáním v září 2024. Po náročné dvouhodinové cestě, nás paní Svobodová společně s panem Suškou přivítali ve studiu Bubec. S ostatními účastníky jsme si sedli společně do kroužku, aby nám pan Suška mohl vyprávět o sobě a o svojí práci. Seznámil nás se svým studiem, které už dlouhá léta buduje se svými kolegy. Provedl nás stálou expozicí svých děl ve vyhrazené části studia a také svoji venkovní expozicí. I když jsem říkal, že je to stálá expozice, není tomu tak. Díla vystavená ve studiu a v okolí studia se stále mění, jelikož se neustále převáží na různé výstavy.

 Po prezentování své tvorby nám zadal práci. Jednalo se o to, že jsme měli zkusit cítit sochu a pak také rozeznít sochu, protože většina jeho soch je tvořená z kovu, který vydává zajímavé zvuky. Dále jsme společně prohlédli naše díla, která jsme s panem Suškou zhodnotili a prošli, abychom znali názor profesionálního umělce. Naše první setkání bylo koncipováno do tří dnů, proto jsme měli dost času na to, aby nás pan Suška vzal na procházku po pražské čtvrti Řeporyje, kde nás blíže seznamoval s konceptem umění ve veřejném prostoru. Provedl nás přes náměstí, park a další místa. U každého místa jsme se vždy na chvilku zastavili a pověděl nám pár informací. Takto jsme si prošli celé Řeporyje a zase jsme se vrátili do studia, kde jsme měli krátkou diskuzi a po ní nám pan Suška zadal úkol, a to abychom každý přišli s návrhem uměleckého díla do veřejného prostoru. Po nějaké době jsme každý přišli s více či méně propracovaným a nakresleným návrhem, o kterém jsem se později dozvěděl, že bude náplní mé práce na dalších mnoho měsíců. Byla to pro mě velmi nemilá zpráva, jak už Vám určitě došlo, vybral jsem si návrh sochy člověka z bronzu. Samo o sobě to není nic strašného a v té chvíli mi to také tak připadalo, ale pravda se ukázala. Už cestou zpět domů mi začaly docházet veškeré důsledky volby, kterou jsem učinil. Moje zkušenosti s návrhem, kresbou a výrobou modelu člověka jsou ani ne nulové, řadil bych je na zápornou škálu, teda tenkrát. Měl jsem před sebou výzvu a bál jsem se ji ze začátku uchopit. 

Po velmi opatrném a pozvolném začátku jsem se začal prokousávat vším, co mě čekalo. Podle instrukcí od milé a trpělivé paní učitelky jsem dostával rady, jak postupovat. Začínal jsem se studijními kresbami částí těla a následně jsem je začal skládat i do částí těla jako jsou ruce nebo nohy. Doteď si nejsem jistý, jak to se mnou paní učitelka mohla zvládnout, za to všechno by si zajisté zasloužila svatozář. 

Také nám byla poskytnuta příležitost, že bychom mohli jako celá skupina vytvořit jedno umělecké dílo, lépe řečeno lavičku pro veřejný prostor v Litomyšli, která je hostitelem závěrečné výstavy. Tuto výstavu, která se jmenuje Na cestě, můžete navštívit od 9. června 2024 v Městské galerii Litomyšl (v Domě u rytířů). Jako každý jsem se věnoval návrhu lavičky, ale strachem nebo možná leností jsem k tomuto návrhu přistoupil z té jednoduší strany a pojal to tak, aby to byl sice návrh jednoduchého vzezření ale o to zajímavějšího pojetí. Vymyslel jsem možnost vzít obyčejný rám lavičky a upravit jej tak aby vznikly "buňky" do které si může každý vytvořit kousek umění podle sebe. Nemusí se tak omezovat ostatními nebo návrhem někoho jiného. Může tam také využít prvky svého návrhu, který by případně nebyl vybrán. Také jsem si všimnul zájmu o práci s různými materiály, a to jsem do svého návrhu také promítnul.

 Přišel čas druhého setkání, a to zase ve studiu Bubec. Stejně jako minule nás vřele vítala paní Svobodová a následně i pan Suška. Jelikož jsem toho dne musel odjet dříve než ostatní, kvůli věnečku, tak jsem ihned po společném zahájení konzultoval svoje studijní kresby, návrhy a materiály s panem Suškou. Pan Suška mi řekl, že velmi slibně pokračuju na to, že nemám žádné zkušenosti s kresbami člověka. Tato objektivní kritika mi velmi pomohla. Společně jsme také prošli návrhy laviček a vybrali jsme ten nejlepší návrh. Dále jsme probírali i jeho realizaci. Neměl jsem ten den už mnoho času, a proto jsem si stihnul už jen zkusit sváření metodou MIG, s kterou jsem ještě nesvářel. A to byl konec druhého setkání.

 Zpět doma jsem se nadále věnoval studijním kresbám a studiu postavy. Naskytla se nám možnost společně s malou skupinou žáků ZUŠ navštívit místní domov pro seniory, kde jsme mohli kreslit zdejší klienty. Byla to pro ně i pro mě zajímavá zkušenost, pro mě hlavně tím, že to byl můj první pokus o kresbu portrétu. Po novém roce jsem se už začal věnovat přímo konstrukci výsledného modelu mojí sochy, která bude vystavena v Litomyšli. Po konzultaci s mojí paní učitelkou jsme vybrali techniku obalování plastovou fólií na formu. V tomto úkonů mi ochotně asistoval můj bratr, kterému tímto děkuji. Postup byl vcelku pomalý, najít si společný čas, ve kterém se tomu můžeme oba věnovat, bylo těžké. Pomalu ale začala přibývat část po části, prvně ruka, dlaň, pak noha…  A tak jsem vlastně vyrobil většinu částí, přesně podle živého člověka, které přesně anatomicky sedí k sobě.

 Na třetím setkání jsme jako obvykle byli uvítáni paní Svobodovou a panem Suškou. Společně jsme si ukázali náš prozatímní postup a začali jsme se bavit i o výsledné realizaci našich děl příimo na výstavě. Většina našeho času ale byla vyplněna tvořením otisků našich rukou do lavičky. A tak skončilo třetí setkání. Moje následná práce směřovala k tomu, abych dodělal části, které mi chyběly, a začal jsem je spojovat do větších celků. Nebylo to nic jednoduchého, ale pomalu mi začala růst postava před očima. S paní učitelkou jsme si také řekli, že by nebylo dobré zapomenout na návrh lavičky, a ještě trochu se mu věnovat, a tak se zrodil den práce s kovářem.

Den s kovářem

Ráno okolo 9. jsme společně s paní učitelkou vyrazili do Pomezí za jejím kamarádem kovářem. Dorazili jsme na větší statek, kterým nás provedl a ukázal nám bývalý chlév přestavěný na dílnu. Práci jsem začal nakrácením a svařováním materiálu. Práce byla střižena lehce o to, že jsem používal přebytečné vyhozené železo a ne nové. Přidalo mi to trochu více práce při přípravě. Po nakrácení  jsem se přesunul k výhni, kde jsem každý kus po kusu naohýbal tak, jak jsem potřeboval. Pan Kyncl – kovář nám byl vždy po ruce a moc ochotně nám vše vysvětlil a ukázal. Po naohýbaní materiálu jsem měl přestávku na oběd, protože jsem čekal, než všechno vychladne. Poté jsem si vše zkušebně seskládal do mříže tak, jak jsem si představoval. Naznačil jsem si na každý kus, kde se budou nacházet zářezy, které zajistí to, aby do sebe kusy zapadaly a držela celá konstrukce pohromadě. Tento krok mi zabral nejvíce času. Na každém kusu bylo potřeba vyříznout 4 zářezy, moje práce probíhala takto: Vzal jsem kus a zkontroloval označení míst pro zářezy. Začal jsem řezat mělké zářezy, u kterých jsem si hlídal uhel a náklon. Vzal jsem kus a připasoval jej a zkontroloval zářezy. Pokud byly zářezy špatně, tak jsem předchozí krok opakoval. Pokud byly zářezy správně, tak jsem si označil správnou hloubku zářezu a doříznul jsem ho do požadované hloubky. Toto jsem opakoval s každým kusem. Potom už mě jen čekalo svařit celou konstrukci v každém z křížení. Nakonec to už bylo jen to nejmenší. Práci jsme ukončili v pozdějším odpoledni a unavení jsme se vraceli domů.

Mojí prací v následných dnech bylo udělat jednoduché úpravy, jako třeba broušení svárů, ale to už jsem prováděl v klidu doma. Ostatní čas jsem stále věnoval soše, kterou už jsem dokončil do takové míry, že byla jen ve 3 kusech. To bylo způsobeno tím, že jsem ještě pořádně nevěděl formu ani místo ani jak budu sochu vystavovat. To nám ale nezabránilo vzít sochu ven a nafotit ji ve venkovním prostředí. 

Na čtvrtém setkání jsme s panem Suškou a paní Svobodovou řešili finální dokončení našich prací. Také jsme řešili následnou instalaci děl v Domě u Rytířů v Litomyšli. Další náplní dne bylo také dokončení lavičky, které obnášelo začištění vydlabaných rukou, zkosení hran a porušení povrchu. Proběhlo to rychle a bez komplikací.

Po posledním setkání jsem se věnoval hlavně finálnímu dokončení mojí sochy, práce spočívala hlavně v tom spojit 3 kusy k sobě, zajistit stabilitu a připravit ji na to aby mohla stát na výstavě. Také jsem se věnoval tvorbě plakátu, na kterém svoje dílo prezentuji.

Prací s panem Suškou jsem se naučil mnoho nových věcí. Není to jen o tom potkat se čtyřikrát na jeden den s umělcem. Nejhlavnější je projekt, na kterém jsem pracoval v ZUŠ.  V rámci projektu jsem se musel věnovat kresbě postavy. Také jsem měl možnost kreslit portréty ve spolupráci s klienty domova pro důchodce. Dokonce jsem den pracoval s kovářem na části mého projektu. Vyzkoušel jsem hromadu nových věcí, které mě zaručeně posunuli dál. Pan Suška mi ukázal, že být umělcem nemůže být každý, také že za každým nejen jeho dílem je neskutečná hromada práce, kterou nemusí každý vidět.

Když to takto zpětně hodnotím, vidím za sebou velký kus práce. Pokud bych si teď měl vybrat, jestli bych se do takového projektu zapojil znovu, váhal bych. Určitě to mělo své pozitiva a mnohé mi to dalo, přesto to vyrovnává ta hromada úsilí, která za vším stojí. Závěrem chci poděkovat všem, kteří za mnou celý rok stáli a podporovali a vedli mě v mém snažení - panu Suškovi, paní Svobodové, paní učitelce Martě Köhlerové, panu Kynclovi – kováři a všem spoluúčastníkům projektu.

                                                                                                                                                                Jan Marek

(žák výtvarného oboru ZUŠ Bystré, účastník stipendijního programu MenART - prostorová tvorba, skupina Čestmíra Sušky)

Pozn: MenART je roční stipendijní program určený dětem a studentům nadaným v uměleckých oborech a jejich pedagogům. Umožňuje jim po dobu jednoho školního roku pracovat v úzkém kontaktu s mentory – výraznými osobnostmi české umělecké scény.